Hachishakusama

17. února 2016 v 10:39 | Jokí |  ♦ Urban Legends
Většina japonských legend se z nějakého důvodu váže k ženám. Jedna z takových je například také Hachishakusama aneb osm stop vysoká žena.
Jedná se, jak už z názvu vyplývá, o velmi vysokou ženu, která nosí bílé šaty a má dlouhé černé vlasy, které jí splývají až k bokům.
Ještě jedna věc je pro ni charakteristická. Nemluví, ale vydává zvuky jako: Po po po po... ve velmi hlubokém až mužském hlase.
Dospělý člověk ji nevidí, ani neslyší. Hachishakusama se totiž zajímá jenom o děti.
Jednou za čas se někde objeví a vyhlídne si dítě. Další den je toto dítě nalezeno mrtvé, pokud nejsou zajištěna určitá opatření.
Dítě musí přes noc zůstat zavřené v pokoji a nikoho nepouštět dovnitř. Do všech koutů místnosti se dává miska se solí, která oslabuje zlé duchy a nepouští je dovnitř.
Hachishakusama je schopna napodobovat hlasy příbuzných, a tak se vydává například za rodiče a přemlouvá děti, aby ji pustili dovnitř.
Dítě které noc přežije, musí opustit zemi, jelikož Hachishakusama se své oběti nikdy nevzdá.



Přeložila jsem pro Vás příběh, který se k Hachishakusama vztahuje:
(originál v aj najdete tady)

Mí prarodiče žili v Japonsku. Každý rok mě k nim rodiče vozili na prázdniny, abych s nimi trávil nějaký čas. Žili v malé vesničce a měli obrovskou zahradu. Vždycky jsem si tam rád v létě hrál.
Vždy, když jsme je přijeli navštívit, vítali nás s otevřenou náručí a jelikož jsem byl jejich jediné vnouče, trochu mě rozmazlovali.
Tehdy, když jsem je viděl naposledy, mi bylo osm let.
Jako vždy, zařídili rodiče letenky a z letiště jsme k prarodičům jeli autem. Děda a babička byli šťastní, že mě konečně vidí a měli pro mě nachystanou spoustu menších dárků.
Jelikož rodiče chtěli strávit nějaký čas jenom spolu, po pár dnech odjeli na výlet do jiné části Japonska a já zůstal s babičkou a dědečkem sám.
Jednoho horkého letního dne, když jsem si jako pokaždé hrál na velké zahradě a prarodiče byli v domě, jsem si lehl do trávy a prostě jenom odpočíval. Díval jsem se na mraky, užíval si dotyky slunečních paprsků a lehký vánek. Zrovna, když jsem se chystal zvednout, jsem uslyšel divný zvuk.
"Po… po… po… po…"
Neměl jsem představu, co ten zvuk vydává a bylo těžké určit, odkud vychází. Znělo to, jako kdyby ten zvuk vydávala nějaká osoba a neustále opakovala po… po… po. Byl to hrubý hlas, téměř mužský.
Snažil jsem se přijít na to, kdo ten zvuk vydává, když v tom jsem si všiml něčeho za vysokým živým plotem. Byl to slaměný klobouk. Nebyl položený na plotě. Byl za ním a z toho místa vycházel ten zvuk.
"Po… po… po… po…"
V tom se klobouk začal pohybovat, jako kdyby ho měl někdo na hlavě. Poté zastavil v malé mezeře v plotě a já mohl vidět obličej zírající skrz. Byla to žena, ale musela být hrozně vysoká, protože plot měřil asi osm stop do výšky.
Byl jsem v šoku z toho, jak vysoká ta žena je. Napadlo mě, že má na sobě chůdy, nebo tak něco. Pár sekund poté žena zmizela a sní i podivný zvuk, který se ozýval už jen v dálce a pak už vůbec.
Pak jsem se zvedl a šel domů. Děda s babičkou popíjeli ledový čaj a o něčem si povídali. Sedl jsem si k nim na stůl a po chvilce jsem jim řekl, co jsem před chvílí viděl. Nevěnovali mi přílišnou pozornost, dokud jsem nezmínil zvuk, který ta žena vydávala.
Když jsem to řekl, oba dva jak kdyby zkameněli. Oči babičky se zalily slzami a zakryla si rukou ústa. Dědova tvář zvážněla a chytil mě za paži.
"Poslouchej, toto je velmi důležité. Musíš nám říct, jak přesně vysoká ta žena byla."
"Jako živý plot." Odpověděl jsem a začal být vystrašený.
Děda mě začal bombardovat otázkami. "Jak se to stalo? Kde přesně byla? Všimla si tě?"
Snažil jsem se mu odpovídat na všechny otázky nejlépe, jak jsem mohl. Najednou se zvedl a šel do chodby. Někomu volal, ale neslyšel jsem, o čem se baví. Když jsem se podíval na babičku, celá se třásla.
Když se vrátil, řekl babičce, že odjíždí něco zařídit a ona tu má zůstat se mnou. Nesmí ze mě spustit oči ani na jedinou sekundu.
"Co se děje, dědečku?" brečel jsem.
Podíval se na mě se smutným pohledem a řekl, že si mě oblíbila Hachishakusama. Poté nasedl do auta a rychle odjel.
"Co je to Hachishakusama, babičko?"
"Neboj, dědeček s tím něco udělá."
Seděli jsme tam oba dva v nervózním tichu a atmosféra houstla. Mezi tím, když jsme čekali na dědečka, babička mi vysvětlila, o co jde. Řekla, že Hachishakusama je velmi nebezpečná "věc" která loví děti a zabíjí je. Říkala, že lidé ji vidí odlišně. Někdo jako stařenu v bílém kimonu, někdo jako ženu v šatech a jiný zase jako dívku v pohřebním oblečení. To, co se nemění, je zvuk, který vydává.
V dávných dobách ji prý chytili mniši a uvěznili ve staré budově pomocí čtyř svatých sošek, kterým se říká "jizos". Ty umístili na Sever, Jih, Východ a Západ. Díky tomu se neměla být schopná osvobodit, ale nějakým způsobem se jí to povedlo. Naposledy prý byla viděna před patnácti lety. Babička řekla, že kdokoliv, kdo jí spatřil, maximálně do několika dní zemřel.
Znělo to tak bláznivě. Bylo těžké tomu uvěřit, i když jsem byl tehdy ještě dítě. Když se děda vrátil, byla s ním nějaká žena. Představila se jako K-san. Dala mi do ruky kousek zmačkaného pergamenu a řekla, že ho mám držet. Pak o něčem hovořila s dědou a odešli po schodech nahoru. Zůstali jsme v kuchyni s babičkou opět sami.
Když jsem šel na záchod, babička šla semnou a nedovolila mi ani zavřít dveře. Byl jsem z toho opravdu vyděšený. Pak se vrátil děda spolu s K-san a zavedli mě do mého pokoje. Okna byla polepená novinami, na kterých byly jakési runy. V každém rohu pokoje byla miska se solí a uprostřed malá soška Buddhy. V pokoji bylo také malé modré vědro, které jak mi bylo řečeno, bylo určeno pro "potřebu".
K-san se se mnou posadila na postel a řekla. "Brzy zapadne slunce, tak poslouchej pozorně. Musíš po celou noc zůstat zamčený v tomto pokoji. Za žádnou cenu nesmíš vycházet, ani nikoho pouštět dovnitř. Pokoj smíš opustit, až když odbije sedmá hodina ranní. Do té doby na tebe nebude dědeček, ani babička mluvit. Já dám zatím tvým rodičům vědět, co se děje."
Mluvila tak ponuře, že jsem byl schopný pouze přikyvovat hlavou.
"Nesmíš porušit nic z toho, co ti K-san řekla. Rozhodně nesmíš odložit ten pergamen, co ti dala a když se bude něco dít, modli se k Buddhovi. Ujisti se, že jsi zamkl dveře, až odejdeme."
Než odešli, všichni jsme se rozloučili a já pak zamkl dveře. Chtěl jsem se dívat na televizi, ale byl jsem tak nervózní, že jsem se nemohl soustředit. Dědeček mi tu nechal nějaké jídlo, ale byl jsem tak nervózní, že jsem nemohl ani nic sníst. Cítil jsem se jako ve vězení. Byl jsem tím vším tak vynervovaný a deprimovaný, že než jsem si to stihl uvědomit, usnul jsem.
Když jsem se probudil, bylo pár minut po jedné ráno a já uslyšel nepříjemný zvuk. Někdo klepal na okno. Ve druhém patře.
"Tap… tap… tap… tap"
Cítil jsem, že se mi ztrácí z obličeje krev a jak mi srdce bije jako splašené. Říkal jsem si, že to je jen vítr a pustil televizi víc nahlas, abych to neslyšel. Ale pak vše ztichlo. V ten okamžik jsem za dveřmi slyšel dědu.
"Je všechno v pořádku? Jestli se bojíš, tak mě pusť dovnitř, abys tam nebyl sám."
Ulevilo se mi a chystal jsem se otevřít dveře, ale pak jsem se zastavil. Byl to hlas dědečka, ale bylo na něm něco… zvláštního. Tohle není děda!
"Na co čekáš? Otevři ty dveře!"
Ustoupil jsem dozadu a všiml si, že sůl v misce začala černat. Odskočil jsem ode dveří ještě dál a celý se klepal. Padl jsem na kolena k sošce a začal se modlit.
"Prosím, prosím, ochraň mě před Hachishakusama!"
Hlas za dveřmi se změnil.
"Po… po… po… po…"
Klepání na okno se ozývalo znovu a ještě hlasitěji. Byl jsem pohlcen strachem a cítil, že zešílím. Napůl brečící a napůl modlící se, jsem klečel u sošky. Cítil jsem se, jako kdyby to nemělo nikdy skončit. Sůl ve všech miskách už byla zcela černá. Zkontroloval jsem si hodinky. 07:30… už jsem mohl opustit pokoj.
Když jsem otevřel dveře, dědeček s babičkou na mě už čekali. Byla s nimi i K-san. Babička propukla v pláč a objala mě.
Když jsem sešel dolů, čekali tam moji rodiče.
"Rychle, nemáme času nazbyt!" řekla babička a všichni jsme vyšli před dům.
Čekalo tam několik mužů z vesnice a za nimi stála velká černá dodávka. Byla devíti místná. Aniž by mi kdokoliv řekl, o co se jedná, posadili mě doprostřed. Obklopilo mě osm mužů a K-san řídila. Muž, který seděl po mé levé ruce, mi řekl, že všechno bude v pořádku, pokud nechám oči zavřené a hlavu sklopenou. Kdybych cokoliv uslyšel, nesmím je otevřít. Oni ty zvuky neuslyší. Děda řídil auto před námi a táta jel za námi.
Po chvíli řízení řekla K-san, že od této chvíle už to bude o něco těžší a začala se modlit. Pak jsem uslyšel ten zvuk.
"Po… po... po…"
Byla tady. Stále jsem držel pergamen, ale pootevřel jsem oko. Viděl jsem bílé šaty vlající ve vzduchu. Hachishakusama se pochybovala zároveň s autem. Byla za oknem a držela s námi rychlost! Poté nakoukla oknem dovnitř.
"NE!" zakřičel jsem vyděšeně.
"Zavři oči!" křičel ten muž.
"Tap… tap… tap…"
"Po… po… po…"
Klepala na okno a vydávala ten divný zvuk, který jsem mohl slyšet jenom já. Klepání však slyšeli všichni. Všichni se začínali bát a K-san se modlila více a více nahlas. Seděl jsem mamince na klíně a cítil, že mě svírá stále pevněji. Po chvíli hlas i klepání zmizelo.
"Myslím, že už jsme v bezpečí." Řekla K-san.
Zastavila auto a já si mohl přesednout k tátovi. Všichni jsme si oddychli. K-san mi řekla, abych jí ukázal pergamen, který mi dala. Byl celý černý. Řekla, že už budu v pořádku, ale pro jistotu mi dala čerstvý kousek pergamenu na cestu k letišti.
Prarodiče nás doprovodili k letišti a počkali, dokud jsme bezpečně nevzlétli. To bylo naposled, kdy jsem je viděl.
Otec mi řekl, že všechny děti, kterým se toto stalo, a přežily, musely opustit Japonsko a žijí v jiných zemích. Už nikdy se nesmí vrátit a to platí i pro mě. Také mi řekl, že všichni muži v autě byli moji vzdálení příbuzní. Že to mělo Hachishakusama zmást.
Už nikdy jsem své prarodiče neviděl. Mohli jsme si jenom telefonovat. Když můj dědeček umíral, zanechal jasné instrukce, že nesmím přijet a nesmím na jeho pohřeb. Bylo to smutné, ale bylo to pro mé bezpečí.
Pár let na to mi volala babička, že má rakovinu a umírá. Chtěla mě vidět.
"Myslíš, že je to bezpečné?" zeptal jsem se.
"Už je to více než deset let, vše už je zapomenuto, je to bezpečné."
"Ale… ale co Hachishakusama?!"
Chvíli bylo ticho, ale pak jsem to na druhé straně telefonu uslyšel…

"Po… po… po… po…"
 

Tomino no Jigoku

14. února 2016 v 18:39 | Jokí |  ♦ Urban Legends
Mezi další japonské legendy patří také báseň, která se jmenuje Tomino no Jigoku. V překladu Tomineho peklo. Napsala ji Yomota Inuhiko. Později byla tato báseň zařazena so brítky básní Saiza Yasoa.
Jedná se o báseň, kterou když někdo přečte nahlas stane se mu něco hrozného. V lepším případě onemocní, nebo se poraní a v tom horším případě zemře. Proto ji můžete číst pouze v mysli.

Žena, která chtěla tuto báseň přečíst v přímém přenosu v rádiu řekla, že z počátku se nic nedělo, ale když byla v polovině, začala se cítit špatně. Ruce se jí třásly, v hlavě jí hučelo a nakonec báseň nebyla schopna dočíst. Pár dní na to se dokonce poranila.

Český překlad (rozhodně není přesný, je přeložen z angličtiny a já nejsem žádný básník :D):

Saijo Yaso

Jeho starší sestra zvracela krev,
jeho mladší sestra zvracela oheň
a roztomilý Tomino zvracel skleněné korále.

Tomino spadl do pekla sám,
peklo je zahaleno v temnotě kde ani květiny nekvetou.

Mohla by ta osoba s bičem být starší sestra Tomina?
Počet červených šrámů je znepokojující.

Šlehání, bití a bušení.
Cesta věčným peklem je pouze jedna.

Prosba o radu v temnotě pekla
od zlaté ovce a od slavíka.

Kolik zbývá v koženém vaku?
Připravte se na nekonečnou cestu peklem.

Jaro přijde do lesa i potoka,
dokonce i do temného pekelného potoka.

Slavík je v kleci a ovce v košíku.
V očích roztomilého Tomina jsou jen slzy.

Pláč, slavík a déšť v lese.
Vyjádři lásku ke své starší sestře.

Ozvěna tvého bolestného vytí se nese peklem
a krvavě rudé květiny kvetou.

Přes sedm hor a pekelných údolí cestuje Tomino sám,
aby tě uvítal v pekle.

Ostré špičky jako vrcholy hor se vpichují do kůže.
Čerstvé krvavé vpichy jako znamení Tomina.


Hanako-san aneb ta holka z vedlejší kabinky

14. února 2016 v 18:31 | Jokí |  ♦ Urban Legends
Japonsko je proslulé svými duchařskými legendami a příběhy. Mezi jedny z těch známějších patří Hanako-san. Jde o ducha mladé školačky, která obývá záchodové kabinky na různých školách a straší školačky.
Otevírá a zavírá dveře, zjevuje se v zrcadlech a vydává děsivé zvuky.
Hanako-san je možné taktéž přivolat, když zaklepete na vedlejší kabinku a zavoláte její jméno. Duch možná dokonce odpoví.

Před dvaceti lety byla tato legenda velmi populární a neexistovala dívka, které by neměla s Hanako-san nějakou příhodu.
Časem toto nadšení z ducha opadlo, ale dodnes se najdou dívky, které tvrdí, že se s ní setkaly.
Hanako-san by však kromě strašení měla být naprosto neškodná. Nikdy nebylo zaznamenáno úmrtí, které by na ní odkazovalo.

Hanako se vždy vyobrazuje jako dívka v červeno-bílé školní uniformě.


 


Nekonečná cesta hledání

7. prosince 2015 v 14:26 | Jokí |  ♦ Téma týdne


Každý jsme jiný, ale každého z nás čeká stejný úkol. Úkol jeden z mnoha, který nás v životě potká a nemine. Je to cesta hledání sebe sama.
Někteří lidé se hladají celý život, některým se poštěstí a najdou se brzy. Já těmto šťastlivcům neskrytě závidím, jelikož jak se tak dívám na sebe, moje cesta bude hodně dlouhá.
S každým dalším přibývajícím rokem měním názory, mění se moje povaha a já už se nejspíš sama v sobě nevyznám a vlastně ani pořádně nevím, co chci.
Pořád se snažím najít své opravdové já. Moc dobře vím, že se ve mně mísí několik osobností a jsem plná rozporů.
Na základní škole jsem doufala, že se najdu na střední. Ačkoliv jsem v patnácti opravdu netušila čím chci být, šla jsem na zdravotní školu s tím, že mě to snad bude bavit a odmítla jsem ekonomku, jelikož tam šla půlka mé třídy.
Na střední jsem si uvědomila, že nic takového dělat nechci, a tak můj pokus o nalezení sebe sama opět zklamal a co hůř, začala jsem ztrácet zájem o věci, které mě vždy nějak naplňovaly. Přestala jsem malovat, psát, vzdala jsem se pokusu hraní na kytaru, přestala se zajímat o lidi a uzavřela jsem se.
Jediné co mi vydrželo bylo knížky a objevil se nový sen. Psychologie.
Psychologie na kterou jsem se nedostala, a tak jsem opět zklmala a nevěděla co dál. Neměla jsem jiné nápady, nic mě nezajímalo. Nejhorší na tom možná bylo to, že celý ten rok se všechno bortilo jako domeček z karet a já taky.
Přišly deprese a já naprosto přestala být tím, kým jsem vždycky byla. Nikomu jsem nic neřekla a dusila to v sobě, nasadila masku a život šel dál.
Dnes chodím na jazyovku a následující rok je pro mne možná posledí šancí chytit se snu a znovu se pokusit najít v sobě toho člověka, kterým jsem. Najít jakýsi účel mého bytí, jak by možná někdo řekl.
Píšu sice poslední pokus, ale věřím, že někteří lidé se hledají celý život a neztrácejí naději. Každý nakonec zvolí jinou cestu, aby se našel. Někdo cestuje, někdo tvoří, někdo studuje a někdo třeba hledá úplně jinak. Možná že i já jednoho dne vycestuju pryč a najdu se někde, kde bych to nečekala.
Nakonec se snad všichni najdeme a já to všechno třeba vidím jenom moc černě :)

Na závěr chci jenom říct dvě milé věty: Život není o hledání sama sebe, ale o tom, abychom vytvořili sama sebe.

Ztrácíme se ve věcech, které milujeme, ale právě tam, se také znovu nacházíme.

Něco na tom možná bude, nemyslíte? :)

A co takhle motýlí efekt

18. října 2015 v 15:23 | Jokí |  ♦ Téma týdne

Určitě nejsem jediná, kdo někdy uvažovala nad tím, jaké by to bylo vrátit čas.
Nad něčím takovým, jsem uvažovala už tolikrát a pokaždé mě k té myšlence něco dovedlo. Většinou to bylo tak, že se něco nepovedlo. Jak jinak.
Kolikrát se v životě přihodí něco, co Vás zklame, zlomí a mrzí. Něco, co Vás štve a trápí a Vy máte potřebu to změnit, ačkoliv víte, že to nejde. Chcete vrátit čas a zachovat se jinak. Říct věci jinak a ovlivnit sled událostí tak, aby všechno dopadlo dobře a nic se nepokazilo.
Bohužel to nikdo z nás nejspíš(?) nedokáže. Možná je to přece jenom dobře. Napadá mě totiž myšlenka na motýlí efekt. Aneb stačí malá změna v minulosti a budoucnost se může obrátit vzhůru nohama.
Já osobně v motýlí efekt věřím, ač ho není možné nijak dokázat, jelikož časem nejspíš nikdo cestovat neumí, ale kdo ví čeho se časem dočkáme.
Sama bych se v čase vrátit nechtěla. Stala se mi spousta špatných věcí, ktere jsem dříve nejspíše změnit chtěla, ale dnes si stojím za tím, že vše se děje z nějakého důvodu. Každý z nás si potřebuje projít vším možným. Dobrým i špatným a to jen proto, aby se zformovala naše osobnost, nasbírali jsme zkušenosti a udělali si vlastní názory. Poučili se z vlastních chyb a věděli, co dělat příště. Proto bych nic neměnila. Jsem ráda za to, jaká jsem dnes, i když cesta k tomu nebyla vůbec lehká. Ale to asi pro nikoho, že?
A co vy? Chtěli by jste se vrátit v čase a změnit minulost? Věříte v motýlí efekt?

Kam dál