Únor 2013

Je tu Valentýn zlatíčka

14. února 2013 v 18:31 | Jokí-chan |  * Diary

A je to zase tady.
Valentýn - svátek lásky a zamilovaných. Mýma očima je to jen komerce, všude vidím plyšový srdíčka, čokoládu a plyšáky. Na druhé straně vidím holky a kluky, co brečí že nikoho nemaj. Lidi proberte se!
Na to, abych někomu řekla jak moc ho miluju, přece nepotřebuju americký svátek, který vlastně ani svátek není. Jasně, je krásný dostat na Valentýna kytici růží ..ale jak už jsem napsala, celá tahle paráda kolem tohoto dne mi přijde úplně zbytečná. Nikdy jsem Valentýn neslavila, i když jsem měla s kým. Prostě mi to přijde jako zybytečnost. Takový 1. Máj ..to je už něco jiného.
Strašně mi vadí, jak je fb zahlcen statusy typu: "Zase budu sama na Valentýna, nikdo mě nechce :'( " ..
Když to vidím, napadá mě jen WTF?! Holka tak nebreč za obrazovkou a vyraž do světa. On se ti ten tvůj princ neobjeví z ničeho nic v posteli s jahodama a šampaňským. Lidi nefňukejte u pc a jděte se někam bavit popřípadě hledat si vaše protějšky po kterých tak teskníte, že s tím musíte otravovat na fb už měsíc dopředu. Nikoho to totiž nezajímá.

Vzpomínám ..

12. února 2013 v 21:56 | Jokí-chan |  ♦ Téma týdne

Vzpomínám na ten den kdy jsem poprvé vyvolávala duchy. Vzpomínám na ten den kdy vyhořel sklep. Vzpomínám na den kdy jsem poprvé spala v novém domě. Vzpomínám na den kdy jsem se poprvé zamilovala.
Ležíte na posteli, posloucháte písničku, když v tom, začnete vzpomínat.
Vzpomínky jsou jako filmy v našich myslích, které můžeme kdykoliv vyvolat a podívat se zpět k tomu, co bylo. Vzpomínky jsou památka na minulost. Dávají nám možnost vrátit se v čase.
Jsou chtěné i nechtěné. Jsou bolestivé i úsměvné. A je to jedna z mála věcí, které nám nemůže nikdo vzít. Nikdo vám je nemůže smazat. Dá se říct, že vzpomínky jsou naše poklady, některé velmi tajné. O některé se můžeme podělit, některé si necháváme pro sebe ..necháváme je utonout v studni našich myšlenek.
Někdy si je zapisujeme formou deníku. Vlastně nevím, proč si lidé píšou deníky. Většinou jsou tajné a nikomu je nechceme ukazovat. Tak proč vtisknout naše vzpomínky do papíru? Možná jako pojistku, kdyby se nějaká přece jenom vytratila. Já mívám období, kdy si deník opravdu píšu, ale rychle mě to přejde. Ani nevím proč..
Pro mě hrají vzpomínky v životě důležitou roli. Jsou zdrojem zkušeností. Mám v nich uchované lidi, které třeba už nikdy nebudu mít možnost vidět, protože už nejsou mezi námi. Jsou pro mě důležitou upomínkou na různé události a na věci, ke kterým se ráda vracím. To se ale netýka všech.
Mám plno vzpomínek, které bych chtěla vymazat. Tíží mě na srdci, provrtávají moje svědomí a stále nad nimi dumám. Vzpomínky na věci, které se nedají změnit, i když bych strašně moc chtěla. Ale beru si z nich ponaučení, to jediné z nich mohu vytěžit.
Jak jste na tom vy se vztahem ke vzpomínkám?

Tvrdá realita

10. února 2013 v 13:56 | Jokí-chan |  ♦ Téma týdne


Realita je něco, s čím se většina z nás těžko srovnává. Jako děti jsem neměli o realitě ani ponětí a žili jsme si svobodný, bezstarostný život. Pamatuju, jak jsem pořád prohlašovala, že už chci být dospělá, jak bych chtěla pracovat a už jsem se chtěla vdávat. Popravdě jako dítě jsem se "vdávala" hned třikrát, ale to je stranou.
S přibývajícím věkem, se to ale všechno překulí a nám začná docházet, že realita není tak úžasná, jak se nám zdálo. Některým z nás to dojde dřív, někomu později. Mně to došlo celkem pozdě, bohužel.
Ovšem, lidé mají úžasnou vlastnost si realitu přetvářet. Jak se říká: "Jaké si to uděláš, takové to máš." a myslím si, že to sedí. Za většinu věcí které se nám dějí si můžeme sami, alespoň z části. A i když minulost se nedá změnit, budoucnost je tvárná a snadno ovlivnitelná. Záleží jen na člověku, jak s ní naloží pomocí svých činů.
Lehce se dají věci svádět na osud. Já v osud věřím, jak říká moje babička, každému je do kolíbky vložena pomyslná kniha ve které jé psáno, co dotyčného čeká, jak dlouhý bude mít život a jak vůbec bude žít. Ale i osud se může zmýlit, no ne?
Chci jen říct že realita je jako se probudit ze snu a dostat pěstí. Jako kdyby vás život obral o iluze a vy se musíte relitě postavit čelem a bojovat stůj co stůj. Protože jestli to neuděláte, budete se topit ve stínech nemohoucnosti. Každý z nás občas spadne na dno, a ne jednou. Aby jsme si uvědomili, jak snadno můžeme o věci přijít, ale jak je těžké je dobývat spádky.

Nové začátky

8. února 2013 v 21:58 | Jokí-chan |  * Diary
Už uběhla nějaká ta chvíle, co jsem psala naposled.
Stýská se mi po psaní, po blogu, ale pořád to ještě nejsem já. Ještě nejsem úplně v pořádku. Je fakt, že jsem udělala pokrok. Neprobrečím celé noci jako předtím. Jsem holt citlivka.. Jediné co mě drží nad vodou jsou přátelé, kteří mě nenechají spadnout na dno. Snaží se mě postavit zase na nohy a docela se jim to daří. Asi si nemám vlastně na co stěžovat. Jen mám obrovskou díru v srdci a musím ji nečím zaplnit. Jen to jde z těžka, když se k vám někdo, koho ste tak milovali začne chovat jako ke kusu nepotřebného hadru. Mrzí mě to dost, ale co nadělám. Pravá povaha lidí se ukazuje holt po delší době.
Chci začít znovu, od nuly. Chci zase začít žít jako každá jiná holka v mém věku. Chci si užívat! Chci se smát.. chci být šťastná a zase se každý den probouzet s úsměvem.
Šla jsem tedy do sebe a rozhodla se začít cvičit, abych si vymakala postavičku a v létě se měla čím chlubit. Budu se o sebe lépe starat, protože jsem se vždy zajímala jen o ostatní a na sebe jsem nebrala ohledy.. a podle toho taky vypadá můj zdravotní stav - nic moc. Začínám chodit na diskotéky a víte co? Je to fajn. Při tancování naprosto zapomínám kdo jsem a jsem volná jako pták. Tělo se hýbě samo do rytmu a já jsem dokonale uvolněná v euforii pohody. Už je mi naprosto jedno co si o mě kdo myslí. Já jsem já a jiná nebudu. Nebudu se pro někoho měnit. Nebudu brečet kvůli někomu, kdo si ty slzy nezaslouží a nestratím kvůli němu chuť do života!
K blogu se vracím. Psát pravidelně nebudu. Píšu protože chci a ne z donucení, že? :)
Děláte mi velkou radost, protože i přesto, že nepíšu mám každý den přes 100 navštěv na blogu. Moc děkuju ^^