Červenec 2015

Existence dnešních upírů potvrzena

31. července 2015 v 21:54 | Jokí |  ♦ Mysteries

Pod pojmem slova upír si nejspíš každý z nás představí něco trochu jiného, ač v jádru půjde nejspíš o stejnou věc. Naše představa o upírech je značně ovlivněna filmy, seriály a knihami. Ale jak se to s nimi má ve skutečnosti?
Upíři jsou jedno z nejdiskutovanějších témat nejen dnešní doby. Lidé se o ně vždy zajímali. Mluví se o nich jako o jakýchsi mytologických postavách, stvořeních noci. Monstrech sajících krev aby se udrželi při životě napadajíc nevinné oběti.
Pokud se na to podíváme z dalšího úhlu pohledu, mělo jít o nadpozemsky krásné bytosti, které svým šarmem a neskutečnou krásou lákali své budoucí oběti do stínů, kde je vysáli do poslední kapičky krve. Někteří prý dokonce uměli používat jakousi magii a jejich moc záležela na kvalitě požívané krve. Ale to jsou pouze povídačky o kterých budeme moci spekulovat ještě velmi dlouho. Důležitá jsou fakta, která máme na očích a podložena důkazy.

Ve středověku se upírů stkutečně obávali. A snad není nutné zmiňovat nejproslulejší legendu o Drákulovi. Důkazem toho jsou různé hroby, kterých se stále objevuje více a více. V takových hrobech byly nalzeny kosterní pozůstatky, které jsou velmi zvláštní. V ústech mrtvého byly kameny, hlava oddělena od těla. Byly nalezeny kůly, které nejspíš byly původně mrtvému vraženy do srdce. Mrtví leželi obráceně. Toto všechno byla jakési protivampirická opatření. Tímto se dříve snažili zamezit tomu, aby upír nemohl ožít, či se z hroby dostat. Dřívě se totiž věřilo i tomu, že upírem se člověk staně pokud zemře nečistě. To znamená sebevraždu či vraždu. Není známo do jaké doby se takto s upíry zacházelo.

Dnes v upíry věří málokdo a naše vnímavost vůči nim je trochu jiná a to právě kvůli tomu, jak je vyobrazují filmy, nebo knihy.
Ale Dr. Emyru Williamsovi se podařilo vypátrat jak je to s nimi dnes doopravdy.
O tom, zda hroby upírů ze středověku skutečně patřili upírům se můžeme jen dohadovat, ale proč se tedy nepodívat po upírech kteří skutečně žijí mezi námi? Podle Dr. Williamse, uznávaného psychologa, žije v Británii 15 000 skutečných upírů, avšak nejsou jako ty bytosti, které si představujeme my. Jsou to prý lidé, které běžně potkáváte na ulici a nijak zvlásť si jich nevšimnete. Nejsou to noční tvorové, nevadí jim česnek, mají normální odraz v zrcadle a tesáky také nemají. Ale pijí krev. Je to taková vcelku utajená síť s vlastními zákony, které je drží na uzdě, co se pití krve týče. Nikde nečíhají na své oběti, ale mají dobrovolné dárce. Tedy většina. Jsou vázáni tím, že dárcům nesmí nijak ublížit a množství krve, které si od nich můžou vzít je přísně stanoveno a hlídáno.
Dostat se do takovéto komunity je nesmírně těžké, jelikož si své soukromí bedlivě střeží a k normálním lidem jsou velmi nedůvěřiví.

Dr. Williams se tímto tématem zabývá celý život a svou studii ukončil právě s tím závěrem, že upíři skutečně jsou, skutečně pijí krev, avšak v mnohém se liší od těch upírů, které si představujeme. Jsou to tady v rámci možností normální lidé, kteří popíjí krev z toho důvodu, že jim dodává psychickou sílu a energii.
Ale také je velmi dobře známo, že v roce 1992 byla objevena psychická nemoc nazvána jako klinický vampirismus. Člověk postižený touto nemocí má velkou potřebu konzumovat krev.
A tak ve vzduchu stále visí otázka, zda skutečně existují upíři, nebo je to jen nemoc. Nebo nic takového jako je tato nemoc neexistuje a upíři existují?

Hra na schovávanou

27. července 2015 v 15:19 | Jokí |  ♦ Téma týdne

Jistě, všichni by jsme měli být sami sebou. Být originální a neobyčejní. Jenže co když někdo prostě vyčnívat nechce? Nechce být středem pozornosti a nevadí mu být tou šedou myškou ve stádu oveček, které se všechny chovají stejně?
Co když se v tom stádu pouze ukrývá, i když mezi ovečky nepatří? Znám takové lidi. Možná jsem tak trochu jedna z nich.
Občas není jednoduché si udržet zdravý rozum ve společnosti dnešních lidí a to především dnešní generace. Děti jsou zlé, spousta lidí se vyžívá v ponižování ostatních a když jen trošku vyčníváte, vždy se najde někdo, kdo do vás půjde se vším co má, aby vás shodil.
Ano, jsou lidé, kteří tento nátlak zvládnou a vesele si jdou za svým cílem a dělají co se jim zachce. Jsou tak výstřední jak se jim zachce a je jim jedno, že se jim někdo posmívá, či je odsuzuje. Takové lidi já obdivuji.
Nikdy jsem vyloženě nepatřila do skupiny lidí, co byli středem pozornosti, vždy jsem měla kamarádku která mě naprosto ve všem přebíjela a já byla jen ta druhá holka. Ta šedá myška. Ale bylo to tak, že mi to nevadilo, jelikož společnosti lidí jsem se stranila jak jen to šlo.
Nestála jsem o to, aby mě pořád někdo soudil kvůli tomu co nosím, co mám ráda a jak se chovám. Protože přece jenom jsem vždy byla trošku podivínka s odlišnými zájmy. Nakonec jsem z té šedé myšky vyrostla v osobu s vlastním názorem a osobu, které příliš nezáleží na tom, co říkají ostatní. Ale nikdy jsem se úplně neodtrhla od davu, natož abych šla proti němu.
Pořád nejsem ráda středem pozornosti, ale už se více neukrývám za něčími zády. Velmi dobře chápu, jaké to je tou šedou myškou být a proto takové lidi neodsuzuji a nikdy nebudu. Ale to neznamená, že souhlasím s těma tupýma ovečkama co se hrnou stádem a nechají se strhnout a nikdy neprojeví vlastní názor. Zásadně si stojím za tím, že člověk by měl být svůj a to ve všem. Ale někdy zkrátka neuškodí si zahrát na schovku a nenechat si kazit život hloupými řečmi lidí, kteří o vás nic neví.

"The bloop" - Neznámá mořská kreatura nebo ledovec?

13. července 2015 v 21:19 | Jokí |  ♦ Mysteries

Ačkoliv člověk už probádal snad celou pevninu, s oceány už na tom není tak dobře. Jelikož maximální možná hloubka, do které se může většina strojů potopit je 350 metrů a speciálích hlubinných ponorek vlastí lidstvo jen pár, nemáme vlastně skoro žádné ponětí o tom, jací tvorové se vyskytují v těch nejtemnějších hloubkách oceánů. Jakých velikostí můžou dorůstat a jak vlastně vůbec vypadají? To těžko říct. Většinou nemůžeme dělat nic než čekat, co nám moře vyplaví.
Jedna z mála možnosti pozorování v hlubinách moře jsou podvodní mikrofony, které jsou v oceánech rozmístěny a tvoří jakousi síť. Existuje mnoho nahrávek, které svět něčím šokovaly. Ale ta nejproslulejší je uložena pod názvem "The bloop". Je to nahrávka, která byla nahrána v létě roku 1997 jedním vědcem ze stanice NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration), který poslouchal zvuky právě z nedozírných hlubin. Asi by na tom nebylo nic zvláštího, pokud by tento zvuk neměl tak obrovskou intenzitu. Tento zvuk byl totiž zaznamenán i mikrofony vzdálenými tisíce kilometrů! Podle všeho tedy zvuk zaznamenaly mikrofony vzdálené 5 tisíc kilometrů a několikrát se opakoval. Od té doby se ale už nikdy neozval. Problémem je, co zvuk o takové intenzitě způsobilo, protože to se až dodnes neví.


Zvuk byl o takové intenzitě, že by ho nedokázalo vydat žádné z momentálně známých žijících mořských živočichů. Také to nebyl zvuk, který by se dal přirovnat k podmořské sopečné, nebo jakékoliv jiné přírodní činnosti. Co se týče živočichů, nejsilnější možný zvuk dokáže vydat Plejtvák obrovský, ale ten dorůstá zhruba délky 15 metrů, největší nalezený měl 28 metrů. To, co vydalo ten neznámý zvuk, by mělo být velké až přes 100 metrů a tak není velký žádný, dosud známý žijící tvor na Zemi. Zvuk se ale nejvíce podobá právě zvukům, jaké vydává již zmíněný Plejtvák, jenže je několika násobně silnější. Tak co to tedy mohlo být?


Dříve se spekulovalo o tom, že to byl zvuk který vydal velký kus ledovce který se ulomil a srazil se s hladinou, ale tato možnost byla později vyvrácena samotným člověkem, který s ní přišel. Tudíž zůstává jediná možnost a tou je nějaký neznámý živočich. Je známo se v temných hlubinách oceánů žijí obrovské krakatice a že ty, které vyplavilo moře byly pouze nedospělé. Je tedy možné, že skutečně existuje krakatice tak obrovská, že by dospívala do délky sta metrů? Možná, že ano. V různých námořnických povídačkách nalezneme zmínky o tvorech obrovských, s dlouhými chapadly ničícími lodě, kterým přezdívali například Kraken. Dále hovořili i o takzvaných mořských hadech a dalších možných mořských příšerách. Je tedy možné, že to nebyly jen povídačky a v mořích žijí tvorové tak obrovští a nebezpeční?


Tato záhada nebyla nikdy vyřešena. "The bloop" ale není jediný. Jsou zachycovány všechny možné jiné zvuky a některé jsou skoro stejně záhadné jako tento nejproslulejší. Patří mezi ně například "Upsweep" který se ozývá poměrně často pouze z jediného místa. Vědci ale nedokáží vysvětlit, co tento zvuk způsobuje.

Tady si můžete "The bloop" poslechnout. To nejlepší uslyšíte od 0:49.


A tady "Upsweep"


Uvězněná ve snu

11. července 2015 v 13:24 | Jokí |  ♦ Téma týdne

Bloudila temným lesem, aniž by veděla, kam má namířeno. Jediné, čím si byla jistá, bylo to, že ji někdo sleduje a že musí utíkat.
Byla temná noc a jediné, co jí svítilo na cestu byl obrovský, kulatý měsíc, který mlčky sledoval její marný pokus o útěk tomu něčemu, co ji dohánělo. Nevěděla, co to bylo.
Utíkala co jí nohy stačily, ale neměla žádné boty a větve se jí bolestně zapichovaly do nohou. Cítila každičký kamínek, na který šlápla a každičkou kopřivu, která se jí otřela o nohu. Ten pocit bezmoci byl ubíjející. Když v tom před sebou spatřila v dálce světlo. Musela to být nějaká chata, ale kdo by mohl bydlet uprosřed takového temného a opuštěného lesa?
Musela se tam dostat a ukrýt se, protože ta věc, co běží za ní, už je sakra blízko! Snažila se, ale bylo to tak těžké. S každým dalším krokem, jako kdyby byla chata dál a dál. Jako kdyby nechtěla, aby se k ní dostala. Bylo to ubíjející a v ní rostlo čím dál větší zoufalství.
Připadala si, jako kdyby to trvalo měsíce, než se k té chatě dostala. Když se k ní dostala, lapala po dechu. Plíce ji bolely, jako kdyby byly plné kamenů a jehličí. Nohy měla zakrvácené a ruce pořezané od drobných větviček posetými ostny, kterých byl les plný.
Bušila na dveře chalupy, ale nikdo neotvíral. Prosila a žadonila, jenže jí to nebylo nic platné. Chtěla se podívat skrz zamlžené a špinavé okno, jenže nebylo téměř nic vidět. Možná, že tam nikdo nebyl. Možná to byla past.
Pohlcená šílenstvím marně volala o pomoc, zapomněla, že by si měla hlídat záda.
"Mně neutečeš..."
Ucítila pach krve a horký dech na šíji. Pak už jen následovalo ledové ostří na krku a všechno bylo pohlcené tmou...
Otevřela oči uvědomila si, že znovu běží skrz temný les a že měsíc jen nečinně přihlíží... Nemohla utéct.


Ne vždy je změna změnou 02

10. července 2015 v 19:23 | Jokí |  ♦ Ne vždy je změna změnou

Tak podelší době přidávám pokračovaní mé povídky. Zatím to nejspíš nikdo nečetl, ale nevadí. Snad se k tomu někdo časem dostane a přečte něco z mé dílny. :) Tak ať se líbí.

V minulém díle se Abby přestěhovala se svojí matkou z města do venkova za svojí babičkou, aby se lépe srovna se smrtí svého přítele. K její smůle bohužel potká Joshe. Kluka, který jakoby z oka vypadl Lukovi. Náhoda?

Nikdy víc

4. července 2015 v 12:57 | Jokí |  ♦ Téma týdne
Říká se, aby člověk nikdy neříkal nikdy. Ironické přísloví.
Za celý svůj život jsem to slovo řekla nesčetně krát a kolikrát jsem to dodržela? Myslím, že by mi stačily prsty na jedné ruce, abych to spočítala. Kolikrát jsem si říkala, že už nikdy to neudělám, už nikdy to nezkusím, už nikdy ho nechci vidět, už nikdy nebudu milovat...
Ale nakonec jsem to porušila všechno. Život je hodně krátký na to, abysme si zakazovali různé věci. Člověk by měl mnohé riskovat, dávat druhé i třetí šance, zkoušet nové věci a překonávat strach. Nebát se udělat první krok, či říct svůj názor.
Dříve jsem si neustále říkala nikdy. Spousty věcí jsem se bála, nejvíc asi toho, že mi někdo ublíží po psychické stránce. Což se také stalo, jako snad každému z nás. Můj problém byl, že jsem to nesla trochu hůře než ostatní.
Když už jsem byla starší, poučenější a řekněme zvyklá, hodně jsem se stranila lidí. Dělám to pořád, ale díky tomu, že se mi v životě objevil určitý člověk a já mu dala šanci a opět jsem porušila svůj slib, že už nikdy, je ze mě momentálně jiný člověk.
Jen málokdy si dnes říkám slovo "nikdy". Člověk by si měl zkrátka přestat určovat hranice a přestat se bát být víc sám sebou, občas si zariskovat. Někdy díky tomu získáme víc, než by nás kdy mohlo napadnout.
A tak, nikdy neříkejme nikdy. :)