Ne vždy je změna změnou 02

10. července 2015 v 19:23 | Jokí |  ♦ Ne vždy je změna změnou

Tak podelší době přidávám pokračovaní mé povídky. Zatím to nejspíš nikdo nečetl, ale nevadí. Snad se k tomu někdo časem dostane a přečte něco z mé dílny. :) Tak ať se líbí.

V minulém díle se Abby přestěhovala se svojí matkou z města do venkova za svojí babičkou, aby se lépe srovna se smrtí svého přítele. K její smůle bohužel potká Joshe. Kluka, který jakoby z oka vypadl Lukovi. Náhoda?


Cítila jsem jeho přítomnost stejně jako tenkrát, když jsme ho míjely v autě. Upíral na mě svůj pohled.
Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem tam stála, ale ticho jsem jako první porušila já. "To jsi hrál ty?"
"Možná." Z jeho hlasu bylo slyšet, že se usmívá. Nervózně jsem zaťala ruce v pěst.
"B-bylo to hezký." Zakoktala jsem se a měla pocit, že se hanbou propadnu do země. V tu chvíli by to nebylo na škodu.
"Díky. Ty jsi tak červenovlasá holka z města co se dneska přistěhovala s mámou k paní Baxterové?"
"Tady se nic neutají, co?"
"Tady určitě ne, na to si budeš muset zvyknout, tohle je vesnice." Zasmál se a já v duchu děkovala bohu, že mu nevidím do tváře. Bylo mi jasný, co by semnou ten pohled udělal.
Seděl tam na okenním parapetu a pořád mě pozoroval, v puse měl cigaretu a občas vyfoukl obláček kouře.
Znervózňoval mě, takže jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas jít. "Už bych asi měla jít, tak dobrou noc." Nečekala jsem, až odpoví a otočila se. Dala jsem se do běhu a za zády slyšela, jak na mě volá, abych počkala, ale neotočila jsem se. Utíkala jsem, co mi síly stačily, a snažila se nepřipouštět si pocity, které ve mně vyvolával. Pro dnešek už toho bylo dost.
Když jsem přišla domů, máma a babička o něčem zapáleně debatovaly a koukaly na televizi. Máma vypadala dneska celý den tak spokojeně. Musela být ráda, že je zase s babičkou, přece jenom, byla to její máma.
Vyběhla jsem po schodech nahoru a chystala se jít si lehnout, ale všimla jsem si, že se v mámině pokoji svítí. Pod zaprášenou lampičkou na dřevěném nočním stolku stál rámeček s fotkou. Byla tam naše rodina, v té době, kdy byl ještě táta s námi. Na té fotce jsme se všichni vesele smáli a mávali. Smutně jsem přejela špičkou ukazováčku po tátově tváři a zhasla lampičku.
Myslela jsem si, že budu mít problém usnout, ale to se nestalo. Usnula jsem překvapivě rychle. Spala jsem neklidným spánkem. Zdálo se mi o Lukovi, jako každou noc. O jeho krásném hlase, hraní na kytaru. O jeho modrých očích a dotyku.
Probudila jsem se celá ubrečená a zesláblá. Jelikož jsem nechala celou noc otevřený balkón, byla v pokoji docela zima. Oblékla jsem si mikinu a šla se podívat do zaprášeného zrcadla. Zděsila jsem se vlastního odrazu v zrcadle. Kapesníkem jsem otřela obličej a vlasy stáhla do culíku.
Netušila jsem kolik je hodin, tak jsem šla vzbudit mámu, ale ta už nebyla ve svém pokoji. Našla jsem ji u jídelního stolu s babičkou, kde byla nachystaná bohatá snídaně.
"Dobré ráno." Zívla jsem.
"Dobré ráno, sluníčko." Pozdravila mě babička a máma na mě jen mávla, jelikož měla plnou pusu palačinky. Byl to legrační pohled, tak jsem se na ně usmála a přisedla si k nim.
Kuchyni a jídelnu tvořila jedna velká místnost, jejíž jedna stěna byla celá prosklená a prosklenými dveřmi se dalo vejít do zahrady. Místnost byla prosvětlená ranním sluncem a voněla ranní rosou.
Nalila jsem si pomerančovou šťávu a vzala si toust.
"Za půl hodiny přijede Bill s Mikem, tak si pospěš." Máma zněla nadšeně, zajímalo by mě, jestli se prostě jenom těší na renovaci, nebo na to, že někam pojede s Billem.
Odešla od stolu jako první a já pomáhala babičce s nádobím. Pořád jsem se nemohla srovnat s tím, že má ochrnuté nohy. Nejspíš si toho všimnula, protože mě chytila za ruku a s úsměvem zakroutila hlavou. "Tímhle se netrap."
Když mi zbývalo posledních deset minut a já nebyla ani oblečená, ani učesaná, začala na mě máma tlačit. Byla celá nějaká nervózní a vyfikla se víc, než normálně. Hodila jsem na sebe úzké černé potrhané džíny, červené tričko a kolem krku jsem si zapnula delší řetízek s křížkem. Památka na Luka. Chvíli jsem svírala křížek v ruce, ale troubení auta mě nenechalo odplout do říše vzpomínek.
Bill přijel velkým temně modrým jeepem a tentokrát skutečně nebyl sám. Z auta vystoupil kluk se stejně černými vlasy a tyrkysovýma očima. Měl roztomilý rozcuch a působil jako malý kluk v těle dospívajícího. Zkrátka jako kdyby přede mnou stál Bill za mlada.
"Ahoj, já jsem Mike. Budu vám s tátou pomáhat." Usmál se takovým roztomilým způsobem a podal mi ruku. Byl o dost vyšší než já a co víc, byl velmi pohledný. Jaký otec, takový syn.
"Abby, těší mě."
Mike mi otevřel dveře od auta a mávl na mámu. "Dobrý den!"
"Ahoj Miku." Zamávala mu zpátky a usmála se.
Bill s mámou venku ještě řešili, kam se pro co pojede a co všechno dneska nakoupíme. Mike si mezitím přisedl ke mně do zadu.
"Tak jsem slyšel, že jste z velkoměsta. Jestli je to pravda, tak se dost divím. Sem se z města lidi nestěhují, je to tady hrozný zapadákov." Mile se usmíval a čekal, co odpovím.
Chvíli jsem na něj jenom zírala a přemýšlela, co mám říct. Nechtěla jsem se jakkoliv dotknout minulosti. "No, stalo se hodně věcí, nakonec jsme skončily tady."
"Chápu." Nejspíš mu došlo, že se o tom opravdu bavit nechci a dál se v tom nerýpal. "No, každopádně jste obě způsobily celkem velký poprask. Včera jste byly žhavým tématem v hospodě. Chlapi se tady o tvojí mámu poperou, bude mít dost nápadníků."
Podívala jsem se z okna, jak se máma baví s Billem a směje se. "Naneštěstí jim to bude k ničemu. Kolem mámy se vždycky motali chlapi, ale ona o žádného nikdy nestála. Od táty už se s jiným mužem nestýkala. Ale neříkám, že to se nemůže změnit." Mrkla jsem jejich směrem.
Mike se podíval z okna a usmál se. "Tak ty takhle. No, táta se s mámou rozvedl před rokem, protože ho podváděla s jedním místním boháčem, takže je taky sám. Ale od té doby si jen užívá. Je to hrozný, chová se, jako kdyby mu bylo dvacet." Zakroutil hlavou.
"Aha." Mé nadšení pohaslo ve vteřině.
"Ale neříkám, že se to nemůže změnit." Zopakoval mojí větu s úsměvem.
Neodpověděla jsem na to, a tak jsme oba tiše seděli v autě a čekali na rodiče. Netrvalo to dlouho a konečně jsme v autě byli v plném počtu.
"Tak vzhůru na nákupy!" zavelel Bill a všichni souhlasně zabručeli. Zapnul rádio a vydali jsme se na cestu.
Když jsme dorazili do stavebnictví, rozdělili jsme se do dvojic a každý si šel hledat to, co potřeboval. S Mikem jsme hledaly tapety a barvy. Chtěla jsem, aby byl můj pokoj v barvách černé a červené, a tak jsem byla naprosto nadšená, když jsem našla černou tapetu, která byla poseta siluetami rudých růží. Mike našel přesně takovou červenou barvu, jakou jsme si představovala, takže jsme měli vše, co jsme chtěli. Jelikož po rodičích nebylo nikde ani stopy, požádala jsem ho, aby se semnou šel podívat po nějakém černém koberci.
S úsměvem jsme si to štrádovala mezi regály, když v tom, jsem do někoho vrazila a spadla na pyramidu postavenou z velkých plechovek na barvy.
Přesněji řečeno, spadli jsme oba, a k mojí smůle dotyčný spadl na mě. Otevřela jsem oči a neviděla nic jiného, než ty nádherné modré oči. Jako letní obloha. Nemohla jsem se hnout, tělo mě neposlouchalo, a tak jsme strnule hleděla do tváře, která mi byla bolestivě známá. Moje ruka reagovala sama od sebe. Pomalu se zvedala a lehce se dotkla jeho tváře. Nebránil se, ani se nepohnul a nic neříkal. Nevím, jak dlouho jsme tam leželi a dívali se na sebe. Tuhle zvláštní situaci narušil až Mike. "Joshi, ty jsi fakt pako." Začal se smát. "Na co čekáš, zvedni slečnu ze země." Pořád se smál a mě teprve došlo, co jsem to udělala.
Cítila jsem horkost v obličeji a okamžitě stáhla ruku, jako kdybych se spálila. Chtěla jsem odvrátit pohled, ale to už mi Josh podával ruku, aby mi pomohl se zvednout.
"Slečna neznámá." Usmál se, a mně se na srdci objevil kámen, který neustále rostl a byl těžší a těžší. "Vážně se omlouvám, vůbec jsem si tě nevšiml, jsi v pohodě?"
"Jsem." Pípla jsem, a jelikož jsem cítila, že se červenám, pozorovala jsem špičky vlastních bot. Nechtěla jsem, aby mi viděl do obličeje.
"Dneska pracuješ?" zeptal se Mike a přerušil tím trapné ticho.
"Jo, ale zítra mám volno, takže přijdu na zkoušku."
"To rád slyším." Řekl Mike a chytil Joshe kolem ramen. "Tady Josh, je totiž kytarista v naší kapele. Ani jsem se ti o ní nezmínil, musíš se přijít podívat!"
Tohle už byla opravdu až moc velká náhoda. Josh byl jako Luke. Byl vysoký a měl ledabyle rozcuchané blond vlasy, krásné modré oči a ten úsměv. Stejný styl oblékání a co víc, hrál na kytaru v kapele. Jediné, v čem se lišili, byl hlas a Josh měl piercing ve rtu. Celkově vypadal víc rebelsky, ale to nic neměnilo na tom, jak moc podobný mu byl. Byl jako jeho dvojče a ten obrovský kámen, co jsem měla na srdci, stále rostl.
"Přijdeš, Abby?" Uvědomila jsem si, že na mě Mike mluví. Bylo mi hloupé, ho na místě odmítnout, i když jsem to opravdu chtěla udělat.
"Uvidíme." Strojeně jsem se usmála a snažila se nevnímat Joshův pohled.
"No nic, já se budu muset vrátit do práce a uklidit to tady." Podíval se pobaveně na hromadu rozházených plechovek na zemi.
"Já ti pomůžu, byla to i moje chyba." Řekla jsem a už jsme se natahovala pro jednu z plechovek, když v tom, mě Josh chytil za ruku a já si nemohla nevšimnout, té elektřiny, která mezi námi proběhla.
"To je v pohodě, zvládnu to sám." Mrkl na mě.
"Dobře…" Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, byla jsem z něj úplně mimo.
"No, a my už půjdeme." Řekl Mike. Vzal mě za ruku a táhl pryč. Zamával Joshovi na rozloučenou a rychlým krokem jsme se vzdalovali. "Jsi v pohodě? Chovala ses divně." Prohlížel si mě starostlivým pohledem.
"Jo, všechno v pohodě. Nedělej si starosti." Odpověděla jsem a vyvlíkla se z jeho sevření.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama