Srpen 2015

Prázdniny, spamy a tak dál

21. srpna 2015 v 17:08 | Jokí |  * Diary

Zdravím,
už je to nějaký čas, co jsem napsala také něco jiného než tématické články, takže je asi ta pravá chvíle napsat zase něco ze života.
Prázdniny se blíží ke konci a já vlastně ani nemám moc zážitků, které bych mohla vyprávět, nebo by za něco stály. Ačkoliv se s velkou úlevou už po prázdninách na střední nevrátím, protože mám po maturitě, stejně mě nějaká ta škola čeká. Na konec jsme se rozhodla pro roční jazykový kurz, který bych měla zakončit mezinárodní zkouškou. Angličtina mě baví, tak to snad nebude problém. A jak to bude za rok... No na to mám zase rok, abych se rozmyslela.
Letos jsem bohužel nikdy nebyla, kromě jedné návštěvy u babičky, takže jsem vlastně celé prázdniny doma. Dokonce mám doma i brigádu, což je fajn, ale přála bych si být občas taky někde jinde. A když to řekne takový asociál jako já, už to opravdu něco znamená. Celé večery trávím sezením na okně s knížkou, koukáním na filmy, nebo bohudík s mým přítelem, což je asi moje největší záchrana z věčného stereoypu.
Snažila jsem se psát více články, ale nemám k nim téměř odezvu, takže ačkoliv mě záhady stále neuvěřitelně baví a mám toho ještě hodně co psát, moc se mi do toho už nechce. Nevím totiž jestli se ty články vůbec líbí, nedostává se mi zpětné odezvy.
Jinak ruším sekci dotazy, jelikož mi tam každý den chodí asi 5 spamů a je to vážně otravné. Takže článek smažu, už mi dochází trpěnlivost s neustálým banováním IP adres, když se stejně objeví nová. Takže zůstanu u ASKu, i když dotazy stejně moc nechodí.

Tak snad máte prázdniny mnohem nabytější než já a více si je užíváte! :)

Zatím se mějte a snad zase u nějakého článku!

Prokletá Myrtová plantáž a jejích 12 duchů

16. srpna 2015 v 20:16 | Jokí |  ♦ Mysteries
Píše se rok 1796 a na Myrtlové plantáži je konečně dostavena Vila. Nachází se ve West Feliciana St. Francisville v Louisianě a prvním vlastníkem byl generál David Bradford. Místo pro stavbu si však nevybral příliš šťastně, jelikož zde prý bývalo pohřebiště jistého indiánské kmene. Možná právě toto je příčinou toho, co bude následovat nové majitele tohoto obrovského domu.
Po smrti Bradforda připadne dům nové rodině. Soudce Clark Woodruff, neboli zeť Bradforda se stává novým majitelem. Spolu se svou ženou Sarah a dětmi.
Clark byl velmi bohatý a také velmi vlivný člověk, který vlastnil spoustu otroků, což na tehdejší dobu nebylo pro bohatého člověka nic nevídaného. Problém byl v tom, že se k nim choval velice nelítostně.
Nejspíš právě zde se začínají dávat věci do pohybu. Clarkovu nelítost pocítí černošská služebná Chole, která je jednoho dne přistižena, jak poslouchá za dveřmi svého pána. Ač prosí o odpuštění, není jí to nic platné a Clark nařídí, aby jí bylo uříznuto ucho. A tak byla dříve krásná Chole připravena o kus svého půvabného vzhledu. Od té doby nosila na hlavě zelený turban. Zvláštní je na tom to, že Chole byla prý také Clarkovou milenkou, a tak se spekuluje o tom, zda o uříznutí uchal nerozhodla jeho manželka Sarah.


Chole se ale rozhodla pomstít za tento nelítostný trest a při narozeninové oslavě upekla dort, do nějž vložila silně jedovaté lístky oleandru. Shodou náhod si Clark Woodruff dort nedá, ale jeho žena a děti se s chutí pustí do jídla. Netrvá dlouho a všichni se začnou s bolestmi svíjet na zemi a na následky jedu umírají v obrovských křečích. Z rodiny tuto událost přežije pouze Clark a jeho nejmladší dcera, která si dort nedala. Chole se následně přizná ostatním otrokům k tomu, co udělala a oni se rozhodnou ji pověsit. Její mrtvé tělo následně hodili do vod řeky Mississippy.
V tehdejší době bylo zvykem při úmrtí člena rodiny zakrýt všechna zrcadla, jelikož v nich mohli uvíznout duchové. Bohužel, na jedno zrcadlo se zapomnělo a od té doby se tvrdilo, že v něm lidé spatřují ducha Sarah a dvou mrtvých dětí. Dokonce i Chole, která se nejspíš rozhodla v domě zůstat a ze vzteku se mstít rodině i po smrti. Její duch byl ale nejčastěji spatřován vedle postele jejího milence.


Následně v roce 1834 od Clarka odkoupí dům bohatý plantážník Ruffin Grey Stirling. Jemu, ani jeho rodině tento dům ale štěstí nepřinese. Pět z jeho devíti dětí umírá na tyfus. Jeho nejstarší syn udělá rodině obrovské dluhy a nejspíš právě kvůli tomuto je v roce 1854 zavražděn. A tak se v domě zjevují další duchové. Tentokrát je právě nejstarší syl Lewis se zabodnutým nožem v zádech a ostatní zemřelí.
Po všech těchto událostech nejen že lidé vídají duchy, kteří mají údajně o třetí hodině raní vystupovat právě z pověstného opomenutého zrcadla, ale dveře se samy od sebe otevírají, na schodech je slyšet dusot kroků. Objevuje se neznámá vůně, nebo hlasy.

To ale není konec smutných událostí. V průběhu občanské války se tři vojáci pokusili vyrabovat tento opuštěný dům, ale byli zastřeleni. Od té doby se občas u vchodu objevují krvavé stopy. V tomto domě následně umírají i další lidé a děti. Mrtvá holčička se má zjevovat u své postele a na lidech, kteří v ní spí má zkoušet voodoo, kterým ji kdysi zabil jeden z otroků - černošský šaman. Po té v roce 1871 je zde zabit další majitel domu William Winter. Tomu se podaří doplazit se do domu a následně ke schodům ke své ženě. William se s ní dostane až na se sedmnástý schod, kde své lásce umírá v náručí. Několik členů jeho rodiny časem zemře na žlutou zimnici.
Celkem zde došlo k deseti vraždám. Duchů má ale ze zrcadla vycházet dvanáct, a tak se spekuluje, kdo jsou ti dva zbývající. Podle povětstí utonulý chlapec a zavražděný domovník.


Dům se stal jedním z nenavštěvovanějších díky paranormálním jevům, které se zde odehrávají. Pověstné zrcadlo je stále na svém místě a traduje se, že na něm duchové občas nechají otisk své dlaně, nebo uvidíte jejich obličej. Lidé zde pořizují záhadné fotky plné zvláštních stínů. Návštěvnící zažívají celou škálu nepřirozených věcí. Je tedy možné, že zde skutečně po temné minulosti plné křivd a bolesti duchové zůstavají?

Každý máme svého

12. srpna 2015 v 14:04 | Jokí |  ♦ Téma týdne

Myslím, že nejsem jediná, kdo má svého vnitřního démona. Máme je všichni a to v jakýchkoliv podobách.
Komukiliv z nás se občas stane, že trochu "přetáhne", nebo mu něco "ujede" a řekne něco, co nechtěl. Nebo nás z ničeho nic přepadne smutek, který nedokážeme ničím vysvětlit.
Jinými slovy náladovost, agrese, deprese či skleslost... Většinou má všechno svá vlastní opodstatnění ačkoliv si to sami neuvědomujeme.
Mezi naše další démony patří taktéž fóbie. Jsou různé a téměř nekonečné. Po světě chodí velmi málo lidí, kteří by se mohli pyšnit tím, že žádnou nemají. Dokonce bych řekla, že nikdo takový vlastně není.
Když už by to neměla být fóbie, tak přinejmenším strach.
Prvním krokem k tomu, abychom se našich "démonů" zbavili je nejspíš to, si přiznat že je máme. Druhým a tím těžším krokem je se jim postavit. A to už bývá něco, s čím nám málokdo pomůže. Záleží to už pouze na naší odvaze a schopnosti čelit vlastně nám samým, což je podle mého mínění jedna z nejtěžších věcí, která každého z nás jednou za život určitě potká.

Toto celé mi připomíná jeden citát:
"Monsters don't sleep under you bed, the live inside your head."

A ačkoliv to asi od adminky tohoto blogu bude znít zvláštně, něco na tom nejspíš bude.

Děsivá noc ve starém domě

1. srpna 2015 v 15:00 | Jokí |  ♦ Téma týdne

Byl to podvečer jako každý jiný, až na to, že jsem se chystala poprvé přespat v novém domě. Vlastně nebyl tak úplně nový, byl to totiž velmi starý dům, který otec zdědil po svých prarodičích. Byl velký a vzbuzoval respekt, ale jeho zašedlá a opadaná omítka porostlá břečťanem působila trochu hrůzně.
Všude kolem domu byly různé sochy andělů s děsivými výrazy a já měla občas pocit, že mě sledují. Nechtěla jsem tady bydlet, necítila jsem se tu bezpečně. Ale rodičům to bylo jedno. Polapila je ta myšlenka, že konečně budeme bydlet v obrvském domě a ne v malém bytečku.
Dům byl zařízený původním nábytkem, který byl sice starý ale také velmi cenný, a tak se rozhodlo, že se nebude vyměňovat. Můj pokoj se nacházel na prostorné půdě. Nemohla jsem popřít to, že byl krásný a ten nábytek byl okouzlující, ale necítila jsem se tu dobře. Bylo tu nezvykle chladno a vítr, který venku silně pofukoval, vytvářel nepříjemně hlasitou meluzínu. Chvilkama mi připadalo, že to není meluzína, ale čísi hlasité kvílení.
Byla to naše první noc, tak jsem byla zvědavá, jaké to bude. Můj mladší bratr spal v pokoji, který se nacházel v patře kousek od ložnice rodičů. Přísahala bych, že jsem ho slyšela, jak si s někým povídá. Šla jsem tedy k němu do pokoje, abych se ujistila, že se mi to nezdálo.
"Thomasi... s kým sis to tady povídal?"
"S tím klukem, co bydlí pod tvojí postelí. Na půdě." Odpověděl mi, jako kdyby se nechumelilo a otočil se ke mně zády.
Bráška byl vždy trošku zvláštní, i když mu už bylo šest let, stále měl svoje imaginární kamarády, tak jsem ho nebrala příliš vážně. Přeci nebudu ve svých sedmnácti letech věřit na duchy.
Do večeře jsem stihla vybalit veškeré oblečení a naskládat ho do staré skříně. Vítr venku neustále nabýval na síle a navíc začalo hřmít.
"Paráda, jak z nějakýho hororu." Povzdychla jsem si.
Když jsem uložila Thomase a dala rodičům dobrou noc, šla jsem si také lehnout, už bylo po jedenácté hodině a byla jsem unavená.
Jediné světlo v mém pokoji vydávala lampička na nočním stolku. V pokoji byla stále větší zima, tak jsem si vzala teplou mikinu a zahrabala se pod peřinu. Když jsem pomalu usínala, uvědomila jsem si, že mi v pokoji tikají nějaké hodiny, kterých jsem si předtím nevšimla. Nedalo mi to, musela jsem je najít.
Po chvilce hledání jsem je po sluchu našla. Byly zastrčené v knihovně za starými knihami. Byly to takové neobyčejné hodiny z tmavého dřeva se zlatým ciferníkem a místo ručiček měli pírka. Zelené a temně modré. Tikaly velmi potichu, takže jsem přemýšlela, jak jsem je mohla slyšet až k posteli.
Nakonec jsem je položila na noční stolek a šla spát.
Vzbudil mě až hrom. Byl tak hlasitý, jako kdyby uhodil blesk přímo do střechy našeho domu. Ale stalo se ještě něco zvláštního. V jednu chvíli přestali tikat hodiny, lampička zhasla a v pokoji se rozlehla naprostá tma a takové chladno, že jsem drnčela zubama. Najednou jsem se nemohla hnout...
Pouhým koutkem oka jsem viděla, že ručičky hodin zběsile krouží po ciferníku a poté začaly hodiny hrát. Velmi zvláštní píseň a také svým způsobem děsivou.
Když mě opustila ztuhlost, zaslechla jsem jakési škrábání po postelí a nenápadný chichot. Thomas, zase si ze mě dělá srandu. Naštvala jsem se a slezla z postele, abych ho mohla vytáhnout.
Když jsem se podívala po postel, chvíli mi trvalo, než jsem v té tmě něco zaostřila. Někdo tam opravdu byl. Posvítila jsem si mobilem a uviděla to... a Thomas to nebyl.